Básničky

Já nepláču, to jsou jen kapky deště,
co třpytí se mi na tvářích.
Nakonec, proč bych měla plakat ještě,
když ty už dávno na tváři máš smích.

Já nepláču, zaháním všechno hloupé snění,
vzpomínky pasuju na těžký hřích.
A zjišťuju, že nic to platné není.
Zas kapky deště stékají mi po tvářích.

Já nepláču, to jsou jen kapky deště.
A bude pršet.......
.............dlouho ještě.......

Nebeské slzy jen Anděl roní,
kapky rosy v stříbřitém kalichu.
Jen nebeský smích překrásně zvoní,
plující tóny, plující po tichu.

Nebeská slova jen Anděl praví,
bělostné květy na vodní hladině.
Nebeské mlčení jak šumění trávy,
to vítr se žene po noční krajině.

Nebeské teplo jen Anděl sálá,
hřejivé paprsky tančící po tváři.
Jen nebeský chlad jak květinka malá,
tak brzy zhasne - sotva zazáří.

Že není Slunce ?
Ano - chceš-li
řeknu .. " že není tedy .."
A že oheň černý
a sníh je hnědý ..
Že Měsíc vyšel naposledy ..

Zemi pod nohama zapřu
i vzduch co dýchám ..
Chceš-li to
- hned už si zvykám ..

Vždyť stejně jen Tvou vůní
krev svou kysličím ..

Je jediné co ponechám a vykřičím !
Prosím nechtěj po mě - pro Boží spásu !

Upřít svým očím Tvoji krásu !

Nemůžu létat, snad že křídla mi chybí.
Nemůžu Ti věřit, snad že neplníš sliby.
Nemůžu spát, snad že náš rozchod mě mrzí.
Nemůžu brečet, snad že už došly mi slzy.
Nemůžu se smát, snad že nemám čemu.
Nemůžu být svá, snad kvůli tomu všemu.
Nemůžu jíst, snad že vůbec nemám hlad.
Nemůžu žít, snad že v srdci mám jen chlad.
Nemůžu si číst, snad že slova jsou tak prázdná.
Nemůžu Tě vidět, snad že nejsi hvězda jasná.
Nemůžu se schovat, snad že všude mě vidíš.
Nemůžu se přiblížit, snad proto, že se stydíš.
Nemůžu mluvit, snad že prý se to nesluší.
Nemůžu slyšet, snad že jsem v tom až po uši.
Nemůžu doufat, snad že všechno už je ztracené.
Nemůžu se bavit, snad že věci jsou tak neměnné.
Nemůžu Ti lhát, snad že k tomu nemám sílu.
Nemůžu Ti odpustit, snad že nemám žádnou víru.
Nemůžu bojovat, snad že nemám ráda boj.
Nemůžu to vrátit, snad proto, že nejsem stroj.
Nemůžu…

Postavím Tě pod vodopád krásy
a nechám ji stékat po křivkách Tvého těla.
Ozářím Tě světlem lehkým jak dětské vlásky.
Nechám zaznít zvony,aby obloha se chvěla.

Tvé nahé tělo obleču do ohně,
svěřím Tě na chvíli do jeho náručí.
Tvé vášně zažehnu pochodně,
rozžehnu jiskry co vlétly Ti do očí.

Potom Tě uložím na postel z červánků,
za hudby vánku letního stmívání
nechám Tě napospas mých letmých dotyků,
spoutaný čas nevpustí svítání.

Potom propadnem se v prostoru a čase,
prožijem sílu okamžiku,
nespoutaní se odevzdáme kráse
uzamčené do polibků.

Ostří meče leží chladně na skle,
kapky krve mu stékají po těle...
Dlouhá jizva, hluboko vyrytá...
Život pomalu ze vzpomínek utíká..
Svěšená křídla, slané slzy..
skrčená postava, dvojité břehy...
Černá barva, jeho znamení...
Obloha tmavá, jeho ukrytí...
Vzlétnout nemůže, bojí se...
Další ránu možná neunese...
Světlý blesk, hlasité hromy..
bouřka bez deště zlomí stromy...
Vstane, podívá se vzhůru..
Mávne křídly, překoná vzpouru...
Ulehne na postel vířicí..
ten vír větrný vypadá jako hořicí...
Donese ho ke straně padlého anděla..
Snad aby jeho život vypadál jak velká náhoda.

Živá láska

Proč nesmíme mít toho koho bychom chtěli?
Proč nebojovat, i když bychom měli?
Proč srdce celé noci bděli,
zatímco zapomínat a nepřipouštět měli?

...Proč?...

Některé věci se dějí, aniž bychom chtěli,
některé však ovlivnit bychom směli a možná měli.
Štěstí mezi prsty nenechat si protéct,
neotočit se a lehce utéct.


Občas se má v životě bojovat,
hlavě, ale ne srdci vzdorovat.
Poslouchat srdce, kašlat na okolí,
i jeho odpor po čase povolí.


Proč člověk sní a pak se souží?
Proč srdce občas bezmezně touží?
Proč lidi jak supi nad oběťmi krouží,
a vztah se pomalu avšak jistě úží?


Jakmile člověk začne snít a mít představy,
štěstí světa pro něj se zastaví.
Nikdy nic nevyjde tak jak si přejeme,
a potom potichu v slzách klejeme.


I smutek v životě něco znamená,
smutek prožívá i ten co má velká ramena.
Se smutkem se spojuje,
vzpomínka co v paměti se ukryje.


Kdybych to měl přiblížit,
vzpomínka nechce ublížit.
Vzpomínka nechce, ale ublíží
už v době, kdy se jen přiblíží.


Člověku je smutno, když o něco přijde,
třeba o chvíle šťastně strávené,
je mu smutno i když něco nevyjde,
například chvíle úplně zmrvené.


Vzpomínka může být smutná i veselá,
ať již tak, nebo tak, kdysi být musela.
A o to jde ve smutku,
najít něco, co už není, vskutku.

DOTEKY

???

Jsem ještě ta, o které se Ti zdává?
Ten anděl, který v Tvých snech křídly mává?

Udělej něco, abych poznala, že ti pořád scházím.
Řekni mi ať zůstanu, ať ještě neodcházím.

Nestůj a hledej slova, abych Tě milovala,
Pojď ke mně a líbej, aby naše láska narůstala.

Potěš mě svými slůvky dojemnými, abys zahřál duši citlivou.
Vezmi mě za ruku a pohleď do očí, těla se k sobě přivinou.

Řekni mi, že jsem jedna z tisíců, ne jedna ze sta,
ke mně tě vede touha tvá, je jen dlouhá tahle cesta.

V ě n o v á n o   t o m u,  kdo umí milovat.

Jsi kapka žízeň tišící,
jsi jeden mezi tisíci.

Jsi rosa, která zchladí,
jsi ruka, která hladí.

Jsi sousto, které sytí,
jsi jiskra, která svítí.

Láska

Láska v životě potěšení,
ten důvod k věčnému snění,
krutá když dojde k neporozumnění,
jen málokdy nastane rozuzlení.

Večná na celý život trvající,
krátká na chvíli pouhou,
jako pavoučice a druh trpící,
spanilá labuť posedlá touhou.
.......................................

Citát od Apollinaira:
Kdo nikdy nemiloval, může napsat velký román o lásce,nikoliv však prostou báseň o ní.

Tam kde čas a prostor není,
tam kde není třeba snění,
jsi jenom ty a já.
Předtím než rozdělí nás dva,
slib mi,že si vzpomeneš až potkáme se zas.
Nastal čas učení,pozemského bloudění,karmických závazků a velkého soužení.
Kdepak jsi má lásko?
Byli jsme dva,nebo pouze každý sám?
Vzpomenout si nemohu,je to přec tak dávno.
Je to klam,či snad mluví ke mě podvědomí?
Tichý hlas,šeptá nezapomeň...

Tam kde čas a prostor není,
tam kde není třeba snění,
jsme každý sám.
Náhle spatřím duši známou,utrpení z rozloučení mizí s radostí se shledáním.
Vysvobození z věčného kola zrovuzrození,šťastní ze společného tvoření,
bok po boku,navždy spojeni.

Nemůžu létat, snad že křídla mi chybí.
Nemůžu Ti věřit, snad že neplníš sliby.
Nemůžu spát, snad že náš rozchod mě mrzí.
Nemůžu brečet, snad že už došly mi slzy.
Nemůžu se smát, snad že nemám čemu.
Nemůžu být svá, snad kvůli tomu všemu.
Nemůžu jíst, snad že vůbec nemám hlad.
Nemůžu žít, snad že v srdci mám jen chlad.
Nemůžu si číst, snad že slova jsou tak prázdná.
Nemůžu Tě vidět, snad že nejsi hvězda jasná.
Nemůžu se schovat, snad že všude mě vidíš.
Nemůžu se přiblížit, snad proto, že se stydíš.
Nemůžu mluvit, snad že prý se to nesluší.
Nemůžu slyšet, snad že jsem v tom až po uši.
Nemůžu doufat, snad že všechno už je ztracené.
Nemůžu se bavit, snad že věci jsou tak neměnné.
Nemůžu Ti lhát, snad že k tomu nemám sílu.
Nemůžu Ti odpustit, snad že nemám žádnou víru.
Nemůžu bojovat, snad že nemám ráda boj.
Nemůžu to vrátit, snad proto, že nejsem stroj.
Nemůžu…

Když lásku svou máš komu vždycky dát,
když víš, že i ten druhý, má Tě rád...
Když oporu v člověku na dosah cítíš
a v nouzi ho za ruku pevně chytíš...
Když láska je vzájemná, křehká i tajemná,
a všechno na světě pro Tebe znamená...

Tak teď zavři oči a opři se o mně,
jen Ty víš co všechno znamenáš pro mě...
Já slyším Tvé srdce, jak rychle buší,
já cítím to souznění našich duší...
Chci aby čas s Tebou teď zůstal stát,
jen Ty jsi mé štěstí.

VZPOMÍNKA
Někdy mám pocit, že mi srdce puká žalem,
ty chvíle přicházejí, když vzpomínám...
Odešel a nestačil mi říci ani sbohem,
krásnou vzpomínku si přesto uchovám.
Snad žije dál tam vysoko nad hvězdami,
jak lituji, že roky nelze vrátit zpět.
Aby tu znovu plakal i radoval se s námi,
přesto věřím, že dál zhlíží na náš svět...

ZPOVĚĎ OSAMĚLÉ DUŠE
Živote můj, byť tisíckrát jsi mi ublížil,
já přesto v tebe nepřestávám věřit dál,
ač k boji někdy zbývá mi jen zbytek sil,
svou bitvu s osudem ještě nevzdávám!
Kolem mě čtyři bílé holé stěny
a hlavou se mi honí stovky myšlenek,
proč touhy moje nejsou vyslyšeny,
proč na samotu neumíme najít lék?
Jak studna v poušti prázdnotu svou cítím
a mívám pocit, že mé srdce touží umírat...
Čím naplnit mám svoje pusté, smutné žití,
jak najít toho, kdo mohl by mě milovat? 

Pro všechny zamilované, milované, milující, žijící a jsoucí  

Jsem smrt - obávaná a osamělá.
Jsem prosba - toužící a nešťastná.
Jsem slza - chladná a nevinná.
Jsem chlad - tichý a vraždící.
Jsem stín - šeptající a bloudící.
Jsem strach - plížící se a lovící.
Jsem melodie - tichem se nesoucí a smutně sténající.
Jsem úzkost - srdce svírající a dusící.
Jsem smutek - duši trápící a halící.
Jsem ticho - nocí se ploužící ráno se ztrácející.
Jsem padlý anděl - prokletí šeptající a marně se modlící.
Jsem život - utrpení i lásku darující...

V hlavě mám gesta
co význam nemají,
vidím tvá ústa,
co skvěle líbají.
Slyším tvá slova,
co s ničím se netají.
Cítím tvé ruce,
co strach neznají.
Znám tvé dotyky,
co něžně lehtají.
Znám okamžiky,
kdy dech se zatají.
Znám všechny otázky,
na které se lidé neptají.

Ty a tvé vlasy zvoucí k pohlazení,
ty a tvé oči, nad které není,
ty a tvá ústa plná smíchu,
ty a mé tělo toužící po dotyku.

Ty a má hlava co z tebe se točí,
ty a otázka v mých hnědých očích,
ty a vystrašené srdce mé,
že moje dlaň nikdy nebude v té tvé.

Ty a můj sen, co den za dnem sílí,
já vím, že láska jednou dojde k cíli,
mé slzy už jsou dávno pryč,
jak k tvému srdci najdu klíč.

Tak odhazuji všechny stesky ven,
vždyť po každé noci zas příjde nový den.

..chtěla jsem za ruce tě vzít
tvou tvář do dlaní uchopit
přitisknout si tvoje čelo
a zašeptat tajemství
až by srdce oněmělo
stejně už to samo ví
obejmout tě, v sobě pohltit
jak jen čas zastavit?
Tak rychle spěchal večerem
osud nečekal, až si víc naberem
jedno dvě bliknutí
ztratil ses vzápětí
a se mnou jen touha němá
zůstala tak - a to se nemá
................

Buď jemným vánkem,
který hladí mé vlasy,
kapkou letního deště,
co dopadá mi na řasy.

Buď vůní ranní kávy,
která probouzí mé smysly,
hříšnou myšlenkou
s andělsky čistými úmysly.

Buď paprskem slunce,
kterému nastavuji kůži,
vůní okvětního lístku,
co zdobí rudou růži.

Buď ve sprše kapkou vody,
která stéká mi po těle,
učitelem všech tajů lásky,
pryč dejme zábrany nesmělé.

Milování je jako něžné pohlazení,
milování je jako ranní probuzení.

Touha, pod pláštěm noci skrytá,
Touha, co rozkoš nám skýtá.

Vášeň je plavba na moře rozbouřené,
vášeň je výlet na území utajené.

Polibek Tvůj nesmělý už něco napoví,
polibek ďábelský řekne víc, nic netají.

Doteky jsou jako šimrání peříčkem,
doteky jsou jako setkání s obláčkem.

Pohlazení jako čerstvě napadaný sníh,
pohlazení jako z romantických knih.

Vzdechy jako malých ptáčat cvrlikání,
vzdechy jako zvonků zacinkání.

Rozkoš je jako dvou duší souznění,
rozkoš je dvou rozpálených těl spojení.

Orgasmus je zážeh jasného plamene,
orgasmus je gejzír horkého pramene.

Milování je pohádka z filmového plátna,
bránit se mu, snaha je pramálo platná.

Usrkáváme z korálové číše
Uprostřed kouzelné mořské říše
Zkoumám Tvůj svět
Tak barevný a pestrý na pohled

Pod šedou hladinou
V hloubkách netušených
Skrývá se tolik krás ...
Zavírám oči ... slíbej touhu z mých řas ...
 

Tichá něha co zaplaví celé srdce
Kdy i anděl svých křídel se vzdá
Jen aby
Ti byl na blízku … tak sladce

...Stýskání nekonečné, plné touhy
Kdy rozum
šílí...
Protože bez Lásky a pout přátel jsem stínem pouhým

Vášnivý
pohled co hladí i spaluje
Kdy ztrácím hlavu
Vždyžť štěstí pro tebe
budoucnost maluje...

Kráčej stezkou duhy,kráčej stezkou
písně...ona tě vyvede z každé temné
mlhy... (a z kdejaké tísně... )
a uvidíš krásu, všude, kolem sebe...

Tichá něha co zaplaví celé srdce
Kdy i anděl svých křídel se vzdá
Jen aby Ti byl na blízku … tak sladce

Stýskání nekonečné, plné touhy
...Kdy rozum šílí...
Protože bez Lásky a pout přátel jsem stínem pouhým

Vášnivý pohled co hladí i spaluje
Kdy ztrácím hlavu
Vždyd štěstí pro tebe budoucnost maluje.

JSEM JEN MALÁ KAPKA DĚŠŤOVÁ,
KTERÁ PŘED NIKÝM SE NESCHOVÁ.
SLZA, JEŽ Z OKA TVÉHO SKANULA,
BY S JINOU SLZOU ZÁHY SPLYNULA.

...SLZIČKY ŠTĚSTÍ SPOJÍ SE V PRAMÍNEK
PO TVÁŘI STÉKÁ VŠAK V SOBĚ COSI TAJÍ,
USYCHÁ NA TVÁŘI, ALE V SRDCI ZŮSTÁVAJÍ.

Stin na duši..

Pláč duše..

Její svíčka zhasla.

Sedí v koutě svírá svíčku
Život už máš na krajíčku
Pomalu tiše kape slza na zem
Její život zhasíná rázem
Potichu vkrádá se tma do srdce svého
Zdá se ti zdá, že umírá i kus života tvého
Cítíš jak třese se její hlas
Vidíš jak oči zavírá zas
Přemýšlí nad světem, kterého se vzdává
Přemýšlí nad klukem, kterého má ráda
Minulost, ta krutá vzpomínky vrací nám
Ona zůstala sama, ale on není sám
Co trápí jí víc, srdce zlomené?
Nebo snad ruce její krví zmáčené?
Poslední myšlenka věnovaná jemu
Chtěla ho mít ale za jakou cenu
Nešlo to jinak nešlo to dál
To on naději na život jí vzal
Upadá tělo zhasíná svíce
Už nikdo nepolíbí její bledé líce
Upadlo tělo a zhasla svíčka