Ono prší, na mě káplo,
z nebe padá déšť,
ono prší, na mě káplo,
miluji ten déšť.
I tenkrát pršelo, padala voda,
...Tobě to slušelo, to byli jsme dva...
Dnes jsme jen jeden, jsme každý zvlášť,
za deště nosíme každý svůj plášť.
Vzpomínky zůstanou, tím jsem si jist,
ale teď musím dál, musím dál žít.
Ono prší, hele káplo cítíš v dáli déšť???
Je mi krásně, i když jinak, zas mám koho za ruku vést....

Když reznou pouta veřejí
a sudičky nám nepřejí
obemknu Tvé boky
čas mlčí, ani nedutá
Tvá brána smutkem klenutá
snad čeká na mé kroky.

Je láska marné prokletí,
pár slzí v tichém dojetí..
jsou zvony srdcí tlukot,
když říkám Tobě potřetí
ten, kdo má křídla uletí
než mávneš mlčky rukou

Víš, mosty časem nespálíš,
a srdci mému nevzdálíš
se, byť máš vůli pevnou.
Jen cihly láskou pálené,
a vínem duše zmámené
vydrží zůstat se mnou.


 

Věděla, že chce něco co nemůže nikdy mít,
ta nereálná touha to ale přesto chtít.

Ta ji trhala srdce i duši na malé kousičky,
přála si vzít na sebe podobu bludičky.

Obdivovala tu krásu temné noci,
hvězdy, měsíc, nebe mělo ji ve své moci.

Chtěla se zbavit toho citu,
netrpět oddat se klidu noci a tichu.

Proč člověk touží po tom co nemůže mít?
Proč musí to nereálné vždy a stále chtít?

Asi je to zabudované v lidské povaze,
vyhledáváme bolest, trápení a nesnáze.

 Mé oči pláčou,když Tě nevidí.
Mé srdce Tě jen ostatním závidí.
Můžou být s Tebou neustále,
jen já jsem sama ve velké hale.

Připadám si jak den bez noci,
nikdo mi nemůže pomoci.
Chci křičet a řvát z plných plic,
chvíli můžu všechno a pak vůbec nic.
Jsem sama nad velkou propastí,
láska k Tobě mě ale dolů nepustí.
Drží mě zde přikovanou,
co nejvíc se teď držím stranou.
Už buď u mě pokládku můj,
zůstaň se mnou a nikdy mě už neodsunuj.
Chci být s Tebou do své smrti
a mít s Tebou krásné děti.
Chci být s tebou celou noc,
a řikat Ti jak MILUJU TĚ MOC !!
 

Odbíjí půl a celá se zas blíží,
jak v plotě kůl si anděl připadá,
nahoru ztěžka, dolů bez potíží,
proč, Bože, srazils k zemi anděla?

Vždyť nikdo tady není dokonalý,
ba ani Ty, ač tvůrcem světa zván!
Jsem padlý anděl, v srdci rána pálí,
proč lžeš, že každý Tebou milován?

Srazils mne k zemi za kritiku smělou,
jež pýše Tvé nebyla jaksi vhod!
Jen pronesl jsem řeč svou rozechvělou,
já padal k zemi s šutrem o závod...

Teď v Pekle sídlím, mám je i v svém srdci,
odepsán Tebou, ale svoboden!
Ti podlézaví v Nebi jsou jak krtci,
pro mne však oheň se sírou máš jen...

KDYŽ VLOŽÍM RŮŽI DO TVÝCH DLANÍ,

MOŽNÁ TĚ JEJÍ TRNY ZRANÍ ...

VŠAK KDYBYCH TVÉ SRDCE PORANIT CHTĚLA,

NIKDY BYCH TI SVOU RŮŽI NESVĚŘILA...

VKLÁDÁM TI RŮŽI DO DLANÍ,

MOŽNÁ TĚ PÍCHNENE , ALE HLAVNĚ ZAVONÍ ...

Proč chytáš hvězdy do pasti ?

Proč přicházíš a odcházíš do lůna temné propasti ?

Rozezníš touhu a v Tvém hraní

zní můj stesk po vzdálené dlani.

Zpíváš mou něhu utajenou

i mé sny sněné na kolenou.

Ta naděje je jen šílených hodin

daleký stín a blesk mámivý.

Jsi přítel všech mých slz

buď se mnou  - vždyť čas tak rychle míjí .

Oči bloudí po stopě a hledají tvůj stín, mé srdce touží po Tobě a marně čeká na svůj cíl.

Nikdy víc se na zemi nesejdem, rudý kůň si Tě vzal, své ruce k sobě nevzepnem, zbývá mi už jen žal.

Však přijde čas, kdy i má duše, tam u nebeských bran, bude stát nehnutě a čekat na křídla bílých vran.

Pak spojíme se navždy a nebude nám nic v cestě stát, závidět nám bude každý tu lásku, co nám chtěl život dát.

Měsíční paprsek se na hladině třpytí,

mé srdce Tvé volá a já musím jíti.

Po lásce, po štěstí spolu toužíme,

hledáme hnízdečko, kde své hlavy složíme.

Pod hlavu mech Ti dám, na Tebe růže,

že Tě tak miluji, kdo za to může.

Kde spočinul můj zrak, proměnilo se vše v prach.

Kde vkročila noha má, zůstala díra bezedná.

Kde mé slovo zaznělo, tam už slyšené být nesmělo.

Kde se mé srdce rozbušilo, jiné se ode mne odvrátilo.

Tak se jen tiše ptám, proč na tomhle světě zůstávám?