Něha Tvá dotýká se nebe,

úsměv Tvůj dotýká se hvězd,

já malou jsem bez Tebe,

chci Ti všechny hvězdy vesmíru

k nohám snést.

..procházím alejí podťatých stromů a nikdo nepláče. Jen z kmene jak z rány matky Boží, krev se linula, míza vytéká... Stekla po kmeni jak slza Padlého Anděla, co služebníka světla u srdce bolela.. A bolí, nic nemění na bolesti ranní rozednění.. Anděl padlej ač Boží, však zlomen a křídla nenesou ho, jak větve stromů teď tu leží.. A čas? Ten stále běží, je jedinej kdo nechápe proč v létě sněží, když Andělé v kupce podzimního listí bezvládně leží.. Těžko porozumíš, co Ti teď pravím, však věř, až svá křídla já uzdravím, vyletím, vyletím a budu Ti svítit.. Nejen tobě, ale i stromům podťatým a svou mocí zvednu jejich kmeny, vsadím je kořenům jak ranhojič dávnověký... budou žít... to uvěř mi.. já Tobě dal, Andělský slib..

Věděla, že chce něco co nemůže nikdy mít,
ta nereálná touha to ale přesto chtít.

Ta ji trhala srdce i duši na malé kousičky,
přála si vzít na sebe podobu bludičky.

Obdivovala tu krásu temné noci,
hvězdy, měsíc, nebe mělo ji ve své moci.

Chtěla se zbavit toho citu,
netrpět oddat se klidu noci a tichu.

Proč člověk touží po tom co nemůže mít?
Proč musí to nereálné vždy a stále chtít?

Asi je to zabudované v lidské povaze,
vyhledáváme bolest, trápení a nesnáze. 

Jsem jak růže v závoji modrých oblázků, co naivně věřila na lásku,

zahalena v žalu a bolu, toužící po rychlém skonu.

Ptám se druhé růže, proč je tak krásná, kdo za to může, že ona je tak šťastná.

Ona mi říká já jsem ta pravá, modrým třpytem osázená.

Ty máš jen závoj pod nim jen stáří, co na tom, že srdce Ti ještě září.

Po tváři mi stékají slzy, to co řekla mě mrzí,

choulím se do tmavého rohu, zahalena v žalu a bolu.