Historie

Čachtická paní Alžběta Báthoryová jako krvavá grófka

 erb rodu Báthory

        O Alžbětě Báthoryové jako „čachtické paní“ byla napsána řada uměleckých děl, básní i filmového zpracování. Nejznámějším se stal pravděpodobně román „Čachtická paní“ od J. Nižňanského, který však nevychází jen ze skutečných faktů, ale drží se i tradičních mýtů a pověr. Již věrohodněji se zabýval osudem krvavé hraběnky ve své monografii J. Kočiš a v neposlední řadě r. 2003 vydal poslední část své románové trilogie, která se převážně drží historických faktů i reálného děje Andrej Štiavnický.

       Hraběnka Alžběta Báthoryová je považována za nejhrůznější vražedkyni v dějinách Uher. Narodila se r. 1560 v Nyírbátoru jako dcera župana hraběte Jiřího Báthoryho z ecsedské větve rodu a Anny, dcery sedmihradského vévody Štěpána Báthoryho (1477-1534) ze somlyóovské větve rodu. Alžběta byla příslušnicí mocné a věhlasné rodiny jedné z nejmocnějších v Uhrách i Evropě. Její předkové svůj původ odvozují ze starobylého rodu Hunt-Poznan, který se vzpomíná už v 10. století za panování uherského krále Štěpána. Příjmení Báthory začali používat od r. 1279, kdy se usadili v lokalitě Báthor. Postupně se tento rod zařadil mezi nejbohatší v Uhrách. Jeho členové působili v mnohých významných politických i církevních funkcích a zastávali ty nejvýznamnější úřady v zemi. Jejími strýci byli sedmihradský kníže a pozdější polský král Štěpán Báthory (1533-1586) a sedmihradský kníže Krištof Báthory (1530-1581). Její bratr Štěpán byl zemským soudcem a županem Szabolcské, Somogyovské a Satumarské stolice. Její syn Pavel (1598-1633) byl vysokým stoličným hodnostářem, dcera Anna manželkou hlavního kapitána zadunajských vojsk Mikuláše Zrínského (1580-1622) a Kateřina manželkou zemplínského župana Jiřího Drugetha. Alžbětiným bratrancem (synem Krištofa) byl sedmihradský kníže Zikmund Báthory.

  Ve svých patnácti letech byla provdána za župana a hl. kapitána uherských vojsk hraběte Františka II. Nádasdyho (1555-1604). Taktéž velmi krutého a sadistického vojáka, jenž disponoval obrovskou silou a byl postrachem nejen pro turecká vojska. Alžběta žila střídavě na rodinných panstvích po celých Uhrách, nejčastěji v Sárváru, Keresztúru, Čachticích, Vranově na Topľou a v palácích v Prešpurku (Bratislavě) a Vídni. Na svou dobu byla velmi vzdělaná, hovořila latinsky, maďarsky i německy. Se svým manželem udržovala společenské styky s předními uherskými magnátskými rodinami v monarchii, především pak s rodinou hraběte Jiřího Thurzo. Nádasdy a Thurzo se spolu seznámili v době tureckých válek. Jejich rodiny se pak vzájemně navštěvovaly, chodily na svatby svých dětí a manželky obou si vzájemně dopisovaly. Nejmasovější vražedkyně v uherských dějinách, počet jejích obětí dle pověsti byl 650 (současní historici uvádí spíše na 300 obětí, naopak A. Štiavnický podle posledních průzkumů uvádí až na 3000 obětí), týrala své vězně hrůznými způsoby. Polévala je nahé studenou vodou v zimě na mrazu dokud zcela nezmrzli, propichovala jehlicemi a jehlami za nehty, týrala hořícími svíčkami nebo žhavé jehlice či železa vkládala do genitálií svých obětí, přičemž dívky umíraly ve strašných bolestech. Ne vždy však její oběti zemřely. Převážně mladé dívky získávala prostřednictvím svých přisluhovačů pod záminkou služby na svých hradech, únosy z domovů a chytáním na cestách. Nešlo přitom vždy jen o děti-siroty, ale i o děvčata z chudších šlechtických rodin. Nejvíce mladých dívek umučila v Čachticích a Sárváre, ale i v Prešpurku a Vídni. Z lékařského hlediska šlo o nemocnou impulsivní sadistku, přičemž krutosti na ženách páchala pod tlakem neodolatelného vnitřního impulsu. Dispozice ke krutosti se přitom v její rodině projevovaly vcelku často. O její činnosti věděli od začátku (prokazatelně od r. 1585) kromě jejích přisluhovačů i úředníci na panstvích, kteří se však obávali vše prozradit. Věděl o nich pravděpodobně i manžel František Nádasdy, který je nejen kryl, ale v mnohém i inspiroval svou ženu. Masové vraždění „krvavé grófky“ vyvolávalo odpor poddaných natolik, že například v Čachticích nemohla ven z hradu bez ozbrojeného doprovodu ani ve dne. Její zločiny se ovšem nedalo zakrývat věčně, nehledě na to, že v širokém okolí jejích hradů se nacházely zbytky částí lidského těla, které přisluhovači Alžbětiny špatně zakopaly a vlci zcela nesežraly či je po zimě odkryl sníh a psi a vlci roznesly po krajině. Mrtvoly byly pohřbívané nejen v polích a lesích, ale i na hřbitovech či v obilných jámách. Na konci r. 1603 zasílá vážně nemocný Nádasdy dopis hraběti Jiřímu Thurzo, kde ho žádá o ochranu své rodiny – dětí i manželky Alžběty Báthoryové i rodinného majetku. Nádasdyho kromě přátelství k Thurzovi spojoval i nepřímo příbuzenský vztah, do něhož se dostal právě přes rod Báthory. Obě rodiny navíc pojí i další příbuzenské pouto, když ovdovělá Alžběta provdala starší dceru Annu za Mikuláše Zrínského (1580-1622), hlavního kapitána zadunajských vojsk a bratrance Jiřího Thurzo. Alžběta nadále páchá své zločiny a po smrti svého muže buduje na Čachtickém hradu mučírny. Její zuřivost a nelidskost se však stále více dostává na veřejnost. Pod tlakem proti zločinům čachtické paní veřejně vystoupil až protestantský kazatel Š. Maďari v Sárvári, přímo králi napsali dopis obyvatelé Čachtic a sám čachtický farář J. Abrahamides-Ponický se obrátil o pomoc na svého nejvyššího nadřízeného superintendanta Eliáše Lányho do Bytče. Král Matyáš II. proto 5.3.1610 ukládá hraběti Thurzo, tehdy již uherskému palatinovi (nejvyššímu zemskému správci a soudci po králi), prošetřit tyto zločiny. Vyšetřovateli byli členové prešpurského tabulárního soudu Ondřej Keresztúry a Mojžíš Cziráky. Palatinovi Thurzo nastávají těžké chvíle. Jeho odpůrci pod vedením hraběte Petra Fábryho, kardinála Forgácha a Imricha Megyeriho žádají řádné prošetření a veřejný soud. Thurzo ví, že by měl podle platných feudálních zákonů za takovéto zločiny poslat i tak vysokou šlechtičnu jako byla Alžběta Báthoryová před soud a na trest smrti (nehledě na to, že mezi oběťmi jsou i šlechtičny), ovšem na druhou stranu takovou situaci nemůže připustit. Jsou pro to důvody osobní – přátelské a příbuzenské i politické. Alžběta jakožto příslušnice přední uherské aristokracie měla mocné příbuzné a jejím odsouzením by byly ohroženy nádasdyovské majetky a veřejná potupa celé rodiny. Alžbětin synovec Gabriel Báthory byl sedmihradským knížetem a Thurzo nesměl dát podnět nepokojnému Sedmihradsku k dalšímu otevřenému sporu proti Habsburkům. Navíc Thurzův dvorní rádce evangelický superintendent Lány předává hraběti dopis od čachtického faráře, který ho utvrzuje z možného vojenského konfliktu ze strany sedmihradského knížete Báthoryho. Jak se ukazuje, tak vážnost tohoto nebezpečí přikrášlila sama Alžběta, aby zastrašila bezmocného čachtického faráře. Uherský palatin hrabě Thurzo se rozhoduje splnit slib daný Nádasdymu, zdržuje vyšetřování a spolu s Alžbětinými zeti domlouvá plán na záchranu rodinného majetku. Pod jejich nátlakem sepsala Alžběta tajně testament, ve kterém celý majetek odkazuje svým dětem. Alžběta věděla o vyšetřování, které se proti ní vede, ale stále spoléhala na své postavení. Přesto měla v Čachticích připravenou kolonu vozů na útěk do Sedmihradska. Jakmile byl Thurzo informován o výsledcích vyšetřování, rozjel se 29. prosince 1610 společně s Alžbětinými zeti a oddílem vojska do Čachtic. Zde údajně přistihli Alžbětu přímo při mučení mladých děvčat. Podle domluveného plánu ji palatin Thurzo na místě odsoudil na doživotní vězení na Čachtickém hradě a okamžitě ji i uvěznil. Na palatina Thurzo jsou vyvíjeny opětovné nátlaky ze všech stran. Především pak další příbuzný Alžběty, sedmihradský kníže Zikmund Báthory požaduje propuštění čachtické paní s tím, že sám se postará o její diskrétní dožití na některých z jeho panství v Sedmihradsku. V lednu 1611 se ve Velké Bytči konal soudní proces s Alžbětinými přisluhovači Janem Ujvárim (Fickem), jenž byl odsouzen k trestu smrti setnutím hlavy, Helenou Jóovou a Dorotou Szentesovou, které byly odsouzeny taktéž na smrt upálením zaživa. Předtím jim kat železnými kleštěmi odštípl prsty na rukách. Rozsudek byl tentýž den vykonán. O pár dní později odsoudili a upálili zaživa Majerníkovou z Myjavy, obviněnou z čarodějnictví a příprav jedů, které si u ní Alžběta Báthoryová objednávala. Tím ovšem vše neskončilo a panovník vidíc stále možnost zisku Nádasdyovského majetku pro královskou korunu, nařizuje 14. 1. 1611 palatinovi nové vyšetřování. Ke králi se donesly nové informace a panovník nařídil vídeňské komoře odsoudit Alžbětu Báthoryovou k trestu smrti. Thurzovi se však podařilo i toto nařízení odvrátit. Panovník se navíc dozvídá o testamentu, jímž byl majetek Nádasdyů odkázán dětem a tudíž by nepřipadl královské koruně a pravděpodobně proto ztratil i o tento případ zájem. Veřejný soud se tak s „krvavou grófkou“ nikdy nekonal a Alžběta zemřela 21. srpna 1614 uvězněna na Čachtickém hradu. V listopadu téhož roku jí pochovali v kryptě čachtického kostela. Podle jiných zdrojů je Alžběta pochována v rodinné hrobce v Sárvári.  

       Krutost a útlak čachtické paní se přenášel dál v lidových pověstech a postupně se Báthoryová stala hrůznou legendou. O jejím sadistickém mučení se dochovalo mnoho příběhů, které byly z velké části i přikrášleny například koupelemi v krvi mladých dívek či zavíráním žen do tzv. železné panny, zařízení na popravu zvlášť krutým způsobem, kdy oběť dali do duté figury lidské postavy jenž se mechanicky zavírala, přičemž železné klíny odsouzeného probodly. Ani krvavé koupele ani železná pana se však nikdy neprokázaly. Z lékařského hlediska bylo koupání v krvi kvůli zkrášlení nesmyslné, krev se rychle sráží, stydne a zapáchá. Taktéž použití železné pany už v době Báthoryčky (přelom 16. a 17 stol.) se zdá být nepravděpodobné. Podobná pana  se snad uvádí v inventáři Trenčína až r. 1678. Doposud nevyjasněný problém však tkví především v otázce, zda se sama Alžběta nestala obětí své doby. Období 16. a 17. stol. se v celé Evropě vyznačuje mocenskými boji nejen mezi státy, ale i královskou korunou a předními feudály. Nebylo tomu jinak ani v Uhrách, kde se Habsburci snažili protlačit svou centralistickou vládu, protireformaci a mocenskou převahu nad Turky. Alžběta, jako členka mocného a téměř nezávislého rodu jejíž příbuzní stáli v čele země, o kterou probíhal politický habsbursko-turecký (křesťansko-muslimský) boj, stála uprostřed všeho dění. Navíc krutost nad poddanými a vrozený sadismus v rodě Báthoryů nebyl v této době neznámý. Proč tedy takový hon právě na Alžbětu? Řada historiků se přiklání k verzi, že Alžběta byla jen osobou na špatném místě a v nesprávný čas. Na jedné straně se zde odehrával politický boj mezi hrabětem Thurzo jako palatinem uherským a sedmihradskými knížaty z rodu Báthory, z jiného pohledu je tu králův zájem o majetek Nádasdyů a Báthoryů, jenž zde brání hrabě Thurzo z pozice příbuzného Báthoryů a přítele zemřelého chotě Alžběty. V neposlední řadě nemůžeme přehlédnout snahu Habsburků o kontrolou nad Sedmihradskem a tím i omezit vliv rodu Báthory na toto území. Nicméně ať už na pozadí toho příběhu bylo cokoliv, sadismus krvavé grófky je nepochybný stejně tak, jako přínos jejího života do literatury a byznysu dnešní moderní doby.

Vlado Tepeš - Drákula z Rumunska

Tajemná Sibyla

"Ženy sukní svých odloží a sukněmi mužů odívati se budou. Jednou velmi dlouhý, pak krátký a v době, kdy bude lidstvu nejhůře, vlas kratší mužů nositi budou. Přijde doba, že z tisíce dívek jediné panny nebude, neboť dívky panenství své už před zasnoubením mužům jiným za zlato a víno dají. Bude to pro ženu doba rovnoprávnosti i bezcennosti. Celá Evropa bude žíti ve strachu, co bude zítra?" Tak se sugestivně ptá jedno z nejznámějších proroctví na světě připisované věštkyni Sibyle. Do svých Starých pověstí českých ho zahrnul také Alois Jirásek a patrně při tom vycházel ze starších, až středověkých podání tohoto tradičního textu. Když si připomenete tuto povinnou školní četbu, zjistíte, že v Jiráskově podání zní Sibylino proroctví až nepříjemně aktuálně: "Do české země vloudí se houfy cizích, kteří mnoho zlého s sebou přinesou...Bůh sešle na českou zemi mnoho ohňů, bouřlivých větrů, krupobití, přílišné sněhy a vody veliké...vzrostou takové daně neslýchané, že lid nebude s to, aby je zaplatil...lidem budou dnové ukráceni, slunce nebude svítiti, jako svítívalo a zima zimu bude stíhati, takže lidé budou v kožiších sekati obilí." Nakonec nastane veliká bitva, kterou Jirásek charakterizuje jako "krvavinec" táhnoucí se od Prahy až po Blaník. Tehdy povstanou blaničtí rytíře a zachrání českou zemi. Do jaké míry můžeme této děsivé předpovědi věřit? Nejprve musíme zjistit něco bližšího o její autorce. Kdo byla Sibyla? Nejčastěji bývá Sibyla ztotožňována s královnou ze Sáby, patrně však neprávem. O této nejvýznamnější panovnici starověku toho víme jen velmi málo, tím více místa zbývá pro dohady. Podle tradiční biblické verze se o této královně dovídáme v souvislosti s její návštěvou krále Šalamouna, jemuž se svojí moudrostí přinejmenším vyrovnala. Podle jiných pramenů, například etiopského textu Kebra Negest čili Sláva králů v sobě oba vládcové našli takové zalíbení, že nakonec uzavřeli sňatek a měli spolu i syna. Královna se potom vrátila do své země a se Šalamounem se navštěvovali pomocí "létajících vozů". To bylo velmi praktické, protože jinak by cesta trvala několik měsíců. Doba krále Šalamouna, tedy desáté století př.n.l. byla ještě dobou plnou zázraků. Kromě létajících vozů měl král Šalamoun k dispozici i podivný mechanický trůn ozdobeny zlatými sochami různých zvířat. Ta nejenom že vydávala odpovídající zvuky, ale také krále posupně vyzdvihla ze země až na vrcholek trůnu. A v jeruzalémském chrámu byla uložena i archa úmluvy, jejíž pomocí mohl král Šalamoun rozmlouvat s Hospodinem. Královna ze Sáby zase vlastnila jakési zrcadlo, ve kterém mohla pozorovat, co se kde na zemi právě děje. Byla to tedy jakási první televize. Připojit k takové pozoruhodné postavě ještě věštecké schopností potom nebylo pro lidovou tradici jenom logické.?Zbývá už jenom vysvětlit, jak královna ze Sáby přišla ještě ke jménu Sibyla. Snad se toto slovo vztahuje k asyrsko-bybloskému slovnímu základu "sibtu" ve významu stará, stařena, tedy pro královnu ze Sáby nic lichotivého. Navíc není vůbec jisté, zda královna ze Sáby skutečně pocházela z této jazykové oblasti. O tom, kde ležela ona Sába, z níž se vydala za králem Šalamounem, máme jenom matnou představu. Tradičně je tato země sice kladena někam do Arábie, například do Jordánska, ale to je příliš blízko na to, aby první cesta královny ze Sáby za Šalamounem trvala několik týdnů. Asi bychom měli hledat dále, snad někde v Africe nebo v hlouběji v Asii. Vysvětlení, že každá sábská královna měla věštecké nadání a proto se všem říkalo sibyla, je zjevně dodatečně přikomponované, stejně jako kometa, která se údajně objevila při jejím narození. A aby byl tento zmatek dovršen, uvádí se, že královna ze Sáby se vlastně jmenovala Michalda, přičemž v Etiopii, kam se snad na sklonku života uchýlila, ji nazývají Bilkís. Pochopitelně existují i Michaldina proroctví, obsahově totožná s proroctvími připisovanými té Sibyle, která je ztotožňována s královnou ze Sáby. Legenda o tom, jak královna ze Sáby jako Sibyla věštila králi Šalamounovi je tedy sice pěkná, avšak přece jen nepravděpodobná. Musíme tedy hledat dál. Starověké Sibyly Podle jiné tradice se v západní Asii odpradávna tradovaly prorocké verše nazývané Siballai. Byly tak údajně pojmenovány po věštkyni z Marpessu u Tróje, která věštila v hádankách a své věštby zapisovala na listy rostlin. Podle ní se potom všem věštkyním a prorokyním říkalo sibyly - tentokrát už s malým s. Římský spisovatel Varro se v prvním století n.l. tak zmiňuje již o deseti sibylách rozlišovaných podle toho, kde dotyčné sibyly působily. Říman toužící po nějakém tom proroctví si tak mohl vybrat sibylu perskou, libyjskou, delfskou, kymerskou, erytherskou, samitskou, kúmskou, hellespontskou, fryžskou nebo tiburtinskou. Nejznámější z nich byla sibyla sídlící v jeskyni v Cumae, asi dvacet kilometrů západně od Neapole. Podle pověsti sem přicestovala z Malé Asie, když si předtím na Apollónovi vymohla tak dlouhý život, že byla prakticky nesmrtelná. Po mnoha a mnoha letech se nakonec začala cítit velmi unavená a přála si zemřít. Apollón ji proto proměnil do šelestů hlasu v jeskyni, kde v Cumae sídlila a v této podobě se s ní tedy můžeme setkat i dnes. Jeskyni, která odpovídá starověkému popisu sídla této věštkyně, našli archeologové v roce 1932. Je to 132 metrů dlouhá skalní chodba, která ústí do čtvercového podzemního sálu s hlubokými výklenky, kde pravděpodobně zdejší sibyla věštila. Pro úplnost je třeba ještě dodat, že "sibyla kúmská" bylo pouze pracovní označení věštkyně, která se vlastním jménem nazývala Herofilé. K ní se váže i poměrně známá legenda o tom, jak tato věštkyně prodala devět knih svých proroctví poslednímu ze sedmí římských králů Tarquiniovi Superbovi (vládl do roku 510 př.n.l.). Cena, kterou věštkyně za své knihy požadovala, se zdála příliš královská i samotnému králi a tak se pokusil smlouvat. Na to sibyla nechtěla nepřistoupit a postupně knihy pálila, aniž by původní cenu snížila. Král nakonec zakoupil poslední tři knihy za cenu původních devíti svazků. Tyto svazky byly uschovány ve sklepení Iovova chrámu na Kapitolu až do roku 83 př.n.l., kdy z větší části shořely při požáru chrámu. Podle různých dochovaných opisů potom byly pořízeny nové knihy uložené v Apollónově chrámu na Palatinu. Používaly se ke "státním věštbám" ještě dalších téměř pět set let, až byly patrně zničeny spolu s celou říší západořímskou. Z antiky do Čech To už však existovaly mnohé další verze a opisy, které se dál volně šířily a předávaly z generace na generaci. Těžko tedy říct, do jaké míry se ještě vůbec tzv. Sybilino proroctví, podobá původními římskému textu. Nejstarší dosud známá česky psaná verze pochází z patnáctého století, podle kterého vznikla později další varianta, z níž některé části cituje Jirásek. Tím byla překlenuta pobělohorská doba, kdy bylo šíření Sibyliných proroctví po Čechách zakázáno. Přes všechny popisované hrůzy totiž končí ještě poměrně optimisticky tím, že český národ nezahyne a po oné strašlivé bitvě pod Blaníkem nastane opět v Čechách doba blahobytu. Proroctví se šířilo v nepříliš přesných opisech až do roku 1890, kdy bylo konečně vydáno knižně a celý náklad byl vzápětí rozebraný. Dnes s texty tzv. Sibyliných proroctví můžete setkat v rozsáhlém vydání z roku 1990. Optimistický náklad padesáti tisíc výtisků však nesplnil očekávaní nakladatele a tak se kniha pod názvem "Proroctví Sibyly, královny ze Sáby o XX. století" ještě občas vyskytne v nějakém tom výprodeji. Sibyla dnes Málokdo si asi uvědomí, že se tak setkáváme s literární památkou starou nejméně dva tisíce let. Sibylina proroctví byla po staletí přítelem člověka v těch nejtěžších chvílích a nakonec přináší i řadu dodatečně připojených praktických návodů a postupů. .Čtenář se zde dočte o základech numerologie, astrologie, výkladu snů i bylinkářství, zopakuje si biblickou dějepravu a seznámí se s nejspíše fiktivním životopisem sibyly kumánské. Sibylina proroctví se v českých zemích prostě stala jakousi univerzální příručkou, z níž na vás dýchne duch starých kronik, obrozenectví a konec konců i Jiráskova F. L. Věka. Možná však má co říct i dnešní uspěchané, globalizující se, přetechnizované a stresující době. To si už ale musí každý rozhodnout sám.