Život lze pochopit jen zpětně,žít jej však musíme dopředu!

Knihy

 

Manon Lescaut

 

.
...Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro lásku....
V. Nezval -Manon Lescaut
 

Tears of your passion

.
Tears of your passion Draw...
Nač je mi tvoje ctnost, má drahá?
Buď krásná, budiž truchlivá!
Pláč krášlí tvář, když žal ji zmáhá,
tak jako zprahlou louku vláha.
Po bouři kvítí okřívá.
Mám zvlášť tě rád, když úzko je ti,
když ze skrání ti mizí jas,
když srdce v děsu topí se ti
a nad tvou přítomností letí
mrak minulosti živé zas,
když ti z těch velkých očí pádí
jak krev proud pláče vroucího,
když přesto, že má dlaň tě hladí,
tvá úzkost, příliš těžká mládí,
zní jako chrapot mroucího.
Vdechuji - slastné vlnobití,
ó hymne plný sladkosti! -
ten vzlykot, který v hrudi zní ti,
a myslím, že tvé srdce svítí
perlami, jež tvé oči dští.
Vím, že v tvém srdci, kde se tají
spoušť vyvrácených lásek tvých,
plameny výhně stále plají
a že tvá ňadra zahřívají
zárodek pýchy prokletých.
Než dokud, drahá, tvoje snění
nebudou Peklo obrážet
a ty v zlé můře bez shovění,
sníc ohnivé sny, v kterých není
než prach a ocel, meč a jed,
všem otvírajíc jenom s bázní,
neštěstí tušíc kolkolem,
škubajíc se, když chvíle zazní,
nebudeš cítit v náhlé strázni
sevření prudkým Odporem,
až dotud kněžko otročící,
jen s děsem milující mě,
mi v hrůze z noci chorolící
nemůžeš s pláčem v duši říci:
"Jsem jako ty ó kníže mé!"

Ó hvozdy, děsíte mě jako katedrály;
hřmíte jak varhany; v nitrech, kde našel bys
Ó Moře, nesnesu tvé vzdouvání a vření,
vždyť můj duch je jich pln; a stále slyším ten
smích lidí zdeptaných, v němž vzlyká pokoření,
v tom smíchu ukrutném a řvoucím z mořských pěn.

Bez hvězdomluvy své, ó Noci! přeúchvatná
bys byla nezáříc ani se netřpytíc!
Neb hledám prázdnotu a tmu, kde není nic!

Zajisté, temnoty jsou samy ona plátna,
kde žijí, z očí mých prýštíce v tisících,
zmizelé bytosti pohledů hřejících.
(Charles Baudelaire)
 

Poznání

.
"Kdys jako dítě a znovu až pak dnes tu mýtinu já viděl s věkovými duby v šedavé mlze, jež zchvacuje a hubí postavy, jichž podobou byl děs. Spatřil jsem, jak porost divý zas objímal oltář a ryté znaky zvaly bezejmenného, proň stovky ohňů plály z věží nečistých, než narodil se čas. Viděl jsem čís tělo na kameni tom běd seznav, že hodující nemají lidský zrak, odjinud pocházel ten divný šedý svět, Yuggoth to byl odkudsi zpoza hvězd - a pak to tělo vzkřiklo ke mně mrtvý sten a já příliš pozdě poznal jsem se v něm!"
(H.P. Lovecraft)
 

Havran

.
Havran
Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak již ne."

Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - a poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufá snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc již ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne; -"
vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsí nade dveřmi - v póze velmi záhadné
a říká si: "Už víckrát ne."

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše, v jedno slovo samotářsky zabrané -
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu:
"Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne."
Však havran dí: "Už víckrát ne."

Zaražen, on na mne hledí s přiléhavou odpovědí,
říkám si: "Toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné -
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: ,už víckrát ne!'"

Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo, mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
ad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné
,už víckrát ne'.

Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
ona víckrát, víckrát ne.

Zdálo se, že u stínítka houstne světlo od kadidla,
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
"Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne" -
Však havran děl: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný, žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
Havran dí: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím "mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine"
Havran dí: "Už víckrát ne."

"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
Nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."

Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přihmouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane -
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchodí se - víckrát ne.
(Edgar Allan Poe)
 

A smutno a teskno

.
A smutno A teskno
A smutno a teskno a nenajdeš přátelskou dlaň,
když duši máš chmurnou a stinnou ...
Co s touhami všemi ? Což věčně jen toužiti mám ?
A nejlepší léta pryč táhnou a hynou !
Snad milovat ? ...Koho ? Vždyť dočasná láska je nic,
a věcná nám dostupná není.
A zkoumáš své nitro -- a všechno, co bylo, je pryč
i radost i trýzeň se v nicotu mění.
A vášně? ... V tu chvíli tentam je ten líbezný bol,
jed soudný hlas rozumu zazní,
a život, když klidně a chladně se rozhlédneš kol,
jen ubohý žert jen -- tak hloupý a prázdný ...
(Michail Lermontov)

 

Taťánin dopis Oněginovi

 
 

divka.gif

 „ Já píši vám – co mohu více ? 
Co ještě mohu dodati ?
Teď vím , že máte právo sice
mne pohrdáním trestati ,
leč pevně věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout. 
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla ,
 a věřte : nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla ,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci 
a v duchu vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci…
Však řekli , že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme .
 
A my … z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.
Proč jenom, proč jste přišel k nám ?
Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás , jak vás znám ,
ba ani žal, jejž pochopíte .
Mé zármutky , v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak ( kdož to ví?)
bych zadala se mužovi 
a byla mu i věrnou ženou 
i ctnostnou matkou usmířenou.
Jiného ? … Ne již. V světě ráda
nikoho nemohu mít já.
Tak si to Prozřetelnost žádá…
Tak chtějí nebesa : jsem tvá…

Můj celý život mi Tě slíbil, 
tys musel , musel přijíti.
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl
až do hrobu mě chrániti …
Byls vidinou mých nočních snění,
už drahý mi , když nezřený,
Tvůj zrak mě mučil plameny,
Tvůj hlas zněl v touhy rozeznění 
- a nebyl to jen sen – jak zvon !
Jen vstoupil jsi , už jsem Tě znala ,
a strnula jsem , tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi : Toť on !
Och ano … Já Tě slýchávala
 
tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala
i když jsem v prosbách klekávala 
ve zmatené své duši žal.
Zda tys to přízraku můj milý,
se do světnice v onu chvíli
průzračnou nocí nesnesl ,
nepostál tiše nad pelestí ?
A slova naděje a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl ?
Kdo jsi ? Můj anděl ochranitel ?
Či úskočný můj pokušitel ?
Viď , zbavíš mě mých zmatků těch !
Snad je to klam , jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh !
A mně je souzen osud jiný …
Děj se co děj ! Já osud svůj
dnes do rukou Tvých svěřuji Ti .
Modlím se k Tobě . Při mně stůj,
Mé slzy v dlaně Tvé se řítí …
A uvaž , já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá.
A musím zahynouti , běda ,
I se svým němým úžasem.
I čekám Tě. Přijď , vytoužený .
Buď lásku najevo mi dej ,
či těžké sny mé zpřetrhej ,
ať ztihne mě trest zasloužený !
I končím ! Hrůzno mi číst psaní..
Já studem , strachem umírám..
Však vím, že vaše čest mě chrání
a směle svěřuji se Vám…“

 

 

Kontakt

Radka Vondráková

radkavondrakova@seznam.cz

https://www.facebook.com/Amitielandel

ICQ: 357239973

Vyhledávání

 Photobucket

Návštěvní kniha

 

Myspace Html Codes  

 

 

 

Dej každému dni šanci, aby se stal nejkrásnějším dnem tvého života....nikdy totiž nevíš co se může během pár vteřin změnit.

 

  www.facebook.com/Amitielandel

 

Otázky a odpovědi

Na co myslíš, když usínáš...? Na co myslíš, když začínáš snít...? Na co myslíš, když hladíš hvězdy ve Svém srdci...? Prozradíš mi to...?

Když potkáme člověka a zamilujeme se do něj, máme dojem, že s námi souzní celý vesmír. Když se pak něco pokazí, nezůstane nám nic. Ani volavky, ani vzdálená hudba, ani chuť jeho rtů. Jak to, že se krása, která tu ještě před chvílí byla, ztratí tak rychle? Život je příliš rychlý, zavede člověka z nebe do pekla během několika vteřin.

WEB2

 

 

 

 

 

 

 

Jediné, co bude důležité, až odejdeme, budou stopy lásky, které tu po nás zůstanou a důležité je, aby láska nikdy nezůstala uzavřena na dně srdce.....

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode