Pohádky

Seděla na okně a plakala.
Milovala,ale její láska nebyla opětována.
A co jí ještě ubíjelo je to,že od ní bydlel tak daleko.
Ona byla anděl a nemohla za nim ani doletět.
Jedna jediná věc jí k tomu chyběla.Věc která byla ale nezbytnou částí.KŘÍDLA.
Vzali jí je lidi,jejich zlost,nenávist,závist k tomu,že ona byla hodná,milá a krásná.Prostě se neuměla stát takovou jako byli oni.
Andělům se vždycky rozpadají křídla,když lidi jsou na sebe zlý.
Ona mezi takovými lidmi žila a tak o křídla rychle přišla.A přitom její život byl nádherný.Měla všechno co chtěla.Pomáhala lidem jak jen to šlo aniž by se prozradila.Ale i tak o svá nádherná bílá křídla přišla.
Jediné co jí je může vrátit je láska.Jenomže ta jí zrovna chybí.
Koukala na měsíc a myslela na svého milého.Přemýšlela nad tim,jaké by bylo krásné kdyby byly zase spolu.
Ten jediný večer kdy se do něj bláznivě zamilovala.
Líbali se,mazlili,víc u nich nedošla a ona za to byla ráda.Stačil jí jenom letmý dotech jeho rtů a rozpouštěla se blahem.
Jenomže když se loučili,tak jí řek:"Mám tě rád a chtěl bych s tebou chodit a brát tě jako svou přítelkyni,ale ta dálka mezi námi je velká propast.Nemělo by to cenu.Ber prosím dnešní noc jako krásný loučení,ale prosím víc nic."
Sesypala se.Nevěděla co na to říct.A tak s pláčem utekla.
Ani neví,jestli za ní něco volal a nebo jestli za ní třeba i kousek běžel.V tu chvíli byla slepá,hluchá.
Cítila,jak jí stéká slza po tváři.
Když v tom píp,píp.Sms.Kdo jí takhle pozdě v noci může psát?Podivila se.
"Ahojík lásko.Promiň,že jsem ti ublížil.Nechtěl jsem.Neuvědomil jsem si,že mi budeš takhle chybět.Doufám,že mi odpustíš a budeš jenom má.Co nejdřív za tebou přijedu.Měj se krásně.Ahoj tvůj Kuba.Mtr.
V té chvíli bych vám jí přála vidět.
Úplně se rozzářila.Po tvářích jí stále plynuly slzy,ale tentokrát štěstí.
Ale hlavní věc co se stala je,že vyskočila z okna.Chvíli padala,ale pak.......vzlétla.
Vrátili se jí křídla.Konečně si uvědomila,jakou sílu má láska zabalená do obyčejně smsky.
Chvíli si prohlížela svoje nově narostlý křídla,ale pak se hned rozletěla za Kubou.
Neměla je ještě tak silná,ale popoháněla jí láska.Všechno stálo při ní.Měsíc jí svítil na cestu.Vítr jí pomáhal udržet se lehce ve vzduchu.
Za chvilku byla u něj.
Když přiletěla k jeho domu,lehce se třásla vzrušením.
Zazvonila a čekala.
Nejdříve se nic neděla,ale pak uslyšela kroky.
Dveře se pomalu otevřely a v nich stál ON.
Okamžitě ho políbila.Divil se co tady dělá,že jí zrovna napsal a neni to ani půlhodiny a ona mu stojí před dveřmi.
Řekla mu,že je to jedno.Ať se nesnaží nějak na to přijít.Protože:
"LÁSKA I HORY PŘENÁŠÍ"

Tristan a Isolda

Tristan a Isolda

Do stínů lesa zaplaveného příbojem něhy

vykročila z moří vzdálených

a vlny vyvrhly jí v břehy

nekonečných plání jasem spálených

Běžel rušným lesem, hledal ji.

Smáčená solí slyšela, jak všechna srdce tlukou.

Kráčela tiše po kraji

a měla květy v rukou.

Našel ji samotnou pod starým stromem.

V obětí zajíců , srnců, lišek.

By byli jí šatem a les byl domem

rozvátým jako chmýří pampelišek.

Jejím půvabem světlo se stalo.

Kotníky měla květy ověnčeny.

Končící léto jí vůní zalévalo.

Nevěřil, že patří mezi ženy.

Jen ty ruce bělostné

laskal jako mořskou pěnu,

jenž tříští se o břehy milostné,

v níž odevzdávala se jemu.

Modlí se na rukou

s tkaninou přejemnou

Prosila ¨Pane,

smiluj se nade mnou!"

Jen jeho na svém srdci hřála,

Jen jemu byla věrná.

A pak se mu odevzdala.

Nedotknutelná...

Koně okřídlení děsem.

Noc kolem svítila.

Hnali se s bouří lesem.

Řeka se z břehů vylila.

Ti psi z nebeských stropů

ptají se noci, zda je zná.

Sledují jejich stopu

a noc je neklidná.

Cos svírali v rukou.

Jejich věčné prokletí

s nekonečnou mukou.

To meč jim ležel v obětí.

 

Dokonalé srdce

Jednoho dne stál na náměstí malého města muž, který prohlašoval, že má nejhezčí srdce v celém údolí. Kolem něj se shromáždila spousta lidí a obdivovali jeho srdce, bylo přece tak dokonalé. Žádné skvrny, žádné chyby. Všichni mu dávali zapravdu, bylo to opravdu nejhezčí srdce, které kdy viděli. Mladý muž byl velice pyšný a ještě hlasitěji své srdce vychvaloval. Náhle se v davu vynořil starý muž a řekl:“Tvé srdce není ani zdaleka tak pěkné, jako moje.“ Shromážděný dav a mladý muž obrátili své zraky k srdci starého muže. Tlouklo silně, ale bylo plné jizev, místy kousky zcela chyběly a byly nahrazeny jinými, které ale nezapadaly zcela přesně a působily tak roztřepaně. Jinde zase zůstaly jen prázdné brázdy. Lidé se na muže upřeně dívali: Jak jen může tvrdit, že je jeho srdce hezčí? – mysleli si. Mladý muž si starcovo srdce prohlédl, prozkoumal jeho stav a zasmál se. „Ty si děláš legraci!“, řekl, „snad nechceš srovnávat své srdce s mým! To moje je dokonalé a tvé plné jizev, protkané spoustou slz“.
„Ano,“ řekl starý muž, „tvoje srdce vypadá krásně, ale já bych s tebou nikdy neměnil. Každá jizva představuje člověka, kterému jsem daroval svoji lásku. Vytrhnu kousek svého srdce, předám mu ho a často dostanu zpět kousek jeho srdce, který zapadá do prázdného místa v mém srdci. Ale protože ty kousky nejsou stejné, je mé srdce pokryto i hrubými místy, kterých si ovšem velice vážím. Připomínají mi totiž lásku, kterou jsme vzájemně sdíleli. Někdy jsem také ale daroval kus svého srdce a nedostal jsem zpátky nic. To jsou ty prázdné brázdy. Dávat lásku, to představuje i podstoupení jistého rizika. I když jsou tyto brázdy bolestivé, zůstávají otevřené a připomínají mi lásku, kterou cítím k ostatním lidem… a věřím, že se jednoho dne vrátí a vyplní to prázdné místo. Víš už, co znamená pravá láska?“ Mladý muž jen tiše stál a po tvářích mu stékaly slzy.
Přistoupil ke starci, vzal své dokonalé srdce a kousek z něj vytrhl. Nabídl ho staříkovi. Třesoucíma se rukama ho stařík přijal a vložil do svého srdce. Vyňal potom kus svého starého zjizveného srdce a vyplnil jím jizvu v srdci mladého muže. Obě části do sebe nezapadly dokonale, okraje zůstaly otřepené.
Mladý muž si prohlédl své srdce, které už nebylo dokonalé, zato ale krásnější, než kdy předtím, neboť cítilo lásku starce, která do něj proudila. Muži se objali a bok po boku odešli.

STOPY  V  PÍSKU

Naděje ....  Víra....

Cítila strach a hledala obrys dlaně a ...,
její nehybná víčka se pohnula...
Její kůže tála pod dotykem křídel,
která byla stále s ní..., jak by mohla opustit svého anděla?
Vždyť anděl a křídla patří jeden druhému...
Otevřela víčka jako se otvírají květy a chytala
do nich odlesky svítání a pak ho spatřila...,
byl u ní, seděl u postele a držel sluneční paprsky jejich dlaní.
V očích měla slzné moře a on je osušil,
zahnal tmu a zažehl světlo...
"Proč pláčeš, hvězdičko," zašeptal něžně a polekaně...
"Ty, Ty jsi přeci odešel..., zmizel jsi jako svítání ,
s Tvým odchodem přišla temnota do mého srdce,
rozprášil jsi mou víru a důvěru, měla jsem strach,
že jsi mě navždy opustil."
Políbil ji do vlasů a řekl : " Lásko, to se nikdy nestane,
vždycky budu s Tebou, byl to jen zlý sen, který usedl na Tvá víčka,
bez Tebe bych bloudil v tmách, byl bych lodí bez přístavu,
paprskem ztraceným ve tmě...
Byli jsme stvořeni pro lásku, jeden pro druhého,
tak to chtěl Bůh, který propojil naše cesty
a do srdcí dal dar, dar největší, dar lásky...
Objala ho a on ji a odešli vstříc krásným zítřkům,
které prozářilo věčné světlo lásky a oba věděli, že jejich láska trvá napořád......

Nejprve byla tma. Na počátku totiž vždycky bývá tma. Ale tohle nebyl počátek. Nepostřehla jsem ho. Zkrátka se udělala tma. Hustá černá tma. Dopadly na mě starosti. Starosti veškerého mého světa.

A padla na mě beznaděj. Kdysi jsem přece vídávala světlo. Kdysi jsem bývala šťastná... Uměla jsem se radovat. Tak proč najednou se objevila tma?

To lidé vytvořili tu tmu. Svou omezeností, slepostí, neochotou, výtkami, starostmi, nevděčností... Svou lidskostí.

A já do ní upadla také. Stávala jsem se také hluchou, slepou, omezenou, vytýkající, ustaranou a nevděčnou. Stávala jsem se tak neobyčejně lidskou, že bych se mohla ztratit v davu dnešních zachmuřených lidí.

A přece jen jsem ve skrytu duše doufala. Doufala jsem, že snad jeden člověk nepropadne tmě, že uvidí světlo. Upla jsem se k němu. Soustředila se na to, aby pochopil, že tma nic neřeší. Volala jsem o pomoc. Volala jsem jeho, protože jsem věděla, že pokud mi on jediný dokáže, že jej tma jen tak nepohltí, tak nebude moct pohltit ani mě.

A on odpověděl. Nakonec mi odpověděl. A udělal mě šťastnou. Vyvedl mě z mé tmy. Vyvedl mě z pochybností. Dokázal mi, že dát někomu lásku se vyplácí.

Nevím, co bych si počala, kdyby neodpověděl, či se ode mě odvrátil. Asi bych padala do tmy dál, až bych jí docela propadla.

Ale díky němu je všechno jinak. Pomohl mi postavit se na nohy. A já mu jsem vděčná. Neváže mě však k němu jen vděk. On sám ví, jak se věci mají. On vidí to, co mu dávám. A proto jsem šťastná. Aspoň jeden člověk na světě mi umí oplatit tím, co mu dávám já. A i kdyby všichni ostatní upadli do tmy, tak on pro mě bude Nadějí. Mou Nadějí. Nadějí v to, že lidé nejsou ve skutečnosti zlí, jak se jeví.

A to mi dává sílu.

Žila jsem krátce. Byla jsem křehká a bezbranná. Žila jsem krátce na to, abych chápala svět. A teď už vím, že umírám.

Kladli mi překážky. Kladli na mě pasti. Nechali mě vyrůst. A jak to tak bývá, nepochopili mě.

Možná jsem se měla narodit jako někdo jiný. Žít tiše, mlčet a hrát si. A taková jsem také byla.

Jen můj konec je jiný.

Je to zvláštní. Kdybych byla pes, vždy bych měla v jejich srdcích své místo. Vážili by si mě víc i kdyby věděli, že je na světě miliarda jiných, pěknějších a vznešenějších.

Jenže jsem se zrodila jako já.

V jejich očích jsem ztratila své kouzlo, sotva jsem povyrostla z plenek.

V jejich očích jsem pozbyla roztomilosti, sotva jsem začala říkat smysluplnější věty.

Žila jsem krátce. A přesto jsem spatřila tolik divů a krásy, že jsem se nestačila divit.

Žila jsem krátce a přesto za tu chvilku mě nebyli schopni uchránit bolesti.

Nač jsem tedy vlastně byla?

Proč jsem vznikla?

Každý potřebuje svůj smysl života.

Jaký jsem tedy měla já?

Odpověď musí nalézt oni.

A přesto si přeji, abych nezemřela. Přesto se chabě bráním.

A to víte, že budu!

Každý chce přece žít... Každý... dokud mu nepozřou naději.

Ale cítím, jak slábnu. Jak se stávám vzpomínkou.

Když už jsem si nezasloužila konec hodný mé ceny... aspoň si zasloužím nový začátek.

Až tady nebudu, tak si vzpomenou.

Přinejmenším na to krásné.

Vzpomenou si... ale kdo ví, jestli se jim povede mě, lásku, vzkřísit.

Tiše, květy na můj hrob právě rozkvétají.